TAKové veselé veselíčko, to bylo. Zvesela jsme začali již ve čtvrtek odpoledne v kupéčku, s Vaňkem, Evou, přemluveným Vencou a Peťanem, a taky se dvěma lízajícíma fenkama. Víc se jich Vaňkovi nepodařilo sehnat. Cesta k Táboru ubíhala za sykotu plechovek a cinkotu lahvorumu. Asi už tady mi nějak vyklouzla ta mikóza na pytliku.
Natěšeně jsme vpadli do lokálu, kafepivorum a knedlík tuším. Zpěv, hovory vážné i nevázané, prostě něha, láska a souznění. Zákládám deviantní ostrůvek pozitivního myšlení. Co bylo dál... drnkačka na chodbě před záchodkama, zjevení překrásné Polky... usínám s myšlenkou na Kačenčin jazyk, asi jsem ten začátek zase přepálil.

Řízek s bramborovým salátem k obědu, jedenáctkové datum a Emičky stezková zpráva mně dohnaly k sepsání mého záznamu stezkových událostí. Vezmu to pěkně od začátku, tedy od zařizování stezky a přednost budu dávat spíše strohým faktům, takže se ve zprávě bude psát o kilometrech, jménech obcí a míst, barvách značek a časových údajích. Ale na nějaké ty příhody a dojmy se také dostane. Asi to nebude tolik zábavné jako třeba Mazanovy povídání, ale zase za pár let, až se nám ta zapomnětlivost rozšíří, budeme moci zjistit, kde jsme to vlastně byli...

Podotýkám, že na spoustu věcí si už teď přesně nepamatuji, takže vše mohlo být trochu jinak a pokud bych tím někoho poškodil, jeho smůla.

Čtvrtek: Tak jsem se těšila a už je to tady. Na poslední chvíli nechávám doma Mínu, kvůli přímluvě doktora a Kuby, je nějaká nachcípaná. A celou Stezku mě to taky mrzí, i když to bylo rozumný.

Ráno vstanu včas, všechno parádně naplánuju, aby to klapalo jako hodinky, čili přijdu jen o pět minut pozdě. A jsou tu skoro všichni! Dámy především, takže Eda, Polka, Zuzka zvaná Suzuki, Kačenka a já, z pánů Davča, Šimon, Valda, Vojta, Velebný pán a jeho kolega od protinožců Craig. Vlak je celkem narvanej, takže stojíme v chodbičce, kolujeme rumem a Zuzčinou medovinou, já oťukávám nové Stezkaře. Zuzka mi povídá o jednom Silvestru venku pod převisem, u ohně a v klidu, je to poetický a spolu se začínající opičkou se mi to vryje do poměti. Povídám i s Craigem, o Čechách myslím, ale detaily nevím. Kolem nás neustále komplikovaně projíždí pán s občerstvovacím vozíkem, protože tam má svoje kupé. Navezem se k němu, kouříme tam a pozvem ho na rum.  

V Táboře jdem na chvilku do hospody. Eda nás seznamuje se hrou, co veze s sebou. Takovej soudek s číslama a dírou uprostřed to je. Hází se kostkou a snaží se zbavit tyčinek. Kdo to hrál, ví. Líbí se mi, je malá, lehká a natolik jednoduchá, že se dá hrát téměř v jakémkoliv stavu. Pak vyběhnem ven, potkáme 23ku, pozdravíme, vyměníme kouřové signály a JDEM. Brzy ztratíme menší část skupiny v hospodě za Táborem, my ostatní procházíme překrásnými lesy, který mě okouzlujou a jsou pro tuhle Stezku příznačný. Buky se žlutým listím až do zlatova spočívají na hnědozrzavý hrabance v kopcovitém terénu s velikýma šutrama a skalkama. Pořád čekám, odkud na mě vykoukne elf.

Před vesničkou Slapy odpočíváme na paloučku. Sednu si na batoh, nohama do kopečka a po čase cítím jak pomalinku ztrácím rovnováhu, říkám si, ustojím to, ale neustojím a tak zvolna, leč neodvratně, v půli rozhovoru a všem zdviženým obočím navzdory, poroučím se na zem, kopyta hore. Legrace.

Hospoda, večeře, něco s něčím? Myslím, že to byla tahle večeře. Přichází další várka Stezkařů, pejskařů: Evča, Jeník s Darky, Peťan s Jezinkou, Mazan, Taz a Venca. Dělají nám tam veliký půllitrový čaje, pochopili, co chcem, pochvalujem si s Valdou. Zpívá se a pije, hraje hlavně Šimon a Venca, zpívá leckdo. Večer se prodlužuje, plotů na lístcích přibývá a my se trousíme spát. Necháme tu Mazana s Vencou samotný, a to se ukáže jako veliká, veliká chyba...