53. Stezka: Veselíčko 27. - 30.10.2011 (podle Mazana)

Publikoval: Mazan

TAKové veselé veselíčko, to bylo. Zvesela jsme začali již ve čtvrtek odpoledne v kupéčku, s Vaňkem, Evou, přemluveným Vencou a Peťanem, a taky se dvěma lízajícíma fenkama. Víc se jich Vaňkovi nepodařilo sehnat. Cesta k Táboru ubíhala za sykotu plechovek a cinkotu lahvorumu. Asi už tady mi nějak vyklouzla ta mikóza na pytliku.
Natěšeně jsme vpadli do lokálu, kafepivorum a knedlík tuším. Zpěv, hovory vážné i nevázané, prostě něha, láska a souznění. Zákládám deviantní ostrůvek pozitivního myšlení. Co bylo dál... drnkačka na chodbě před záchodkama, zjevení překrásné Polky... usínám s myšlenkou na Kačenčin jazyk, asi jsem ten začátek zase přepálil.

Piják podzimu
(mazan, Hrubá Skála 1993)

 

S POZDNÍM LÉTEM
SE NA ZEM
SNESL SPÍCÍ MOTÝL.
TEN ČERNÝ SPÁČ SE PRÁVĚ OPIL,
ŽE KONČÍ LETNÍ ČAS A MNOHÉ LÁSKY. 

ZMIZÍ MOTÝL
SE SOUMRAKEM
JAK MÉ STEZKY VE VÍNĚ,
ALE JEŠTĚ SPÍ, SPÍ MI NA KLÍNĚ
A CHVĚJOU SE MU KŘÍDLA.

MOTÝLÍ CIT,
LISTOPADU DECH
V PÁDECH ZLATÉHO LISTÍ,
LÁSKA K ŽIVOTU A PODZIMU SPĚCH,
TVOJE POSLEDNÍ MLHAVÁ RÁNA.

Ráno se probouzím na Vencově spacáku, poškozen ze 40%, s nejasným tušením, že se mi ostrůvek porozumnění v noci nějak potopil...“teď je mi to líto“. Základna volá Vencu, je po celonočním pochodu doma v posteli. Asi budu brečet, protože tomu nerozumím. Mám snahu nepít rum před snídaní, ale znáte to. Dostatečně vyděšen 25 km jsem rozhodnut pro vlastní trasu, nakonec se přidávám ke skupině B. Symbolické popojetí vlakem o dvě zastávky nás přiblížilo k vietnamské hospodě. Od této chvíle to mám trochu zastřené, barevný podzim mě unáší někam k řece, k mostu, za most a dál, hovořím s ptáčky, hladím listí, že bych zahulil??? V opačném směru potkávám 23 lidi a snažím se tvářit jako člověk. Jsem sám, promlouvám moudře s cizími stezkaři a snažím se neupadnout na stráni před dobronickým hradem. Zde, jako by toho nebylo dost, vyvstanou vzpomínky na bejvalou lásku, v dobronické hospodě jsem na ni kdysi zapomínal s pomocí „domácího“ bílého rumu. Teď je ale hospoda vyžraná a studená, ale kafepivorum mají a dají. Valda a skupina B vyráží než se setmí, mě se líbí kujebání vhodná obsluha, tak se vymluvím, že počkám na skupinu A. Pouštím si myšlenky a upíjím trochu rumu. Užuž to vypadalo, že tu zůstanu, když se vyjevila a s sebou si mě vzala skupina A. Stmívá se opravdu rychle, až je vidět podél břehu spousta bludiček, trnu hrůzou, že mě cesta postrčí do řeky, Šimon mě zvedá z bláta, když zakopnu o Wojckovo značení. Cestou do toho příšerného kopce jsem musel spálit všechen přebytečný rum. Nahoře na poli se svoláváme s Vaňkem a Áčkem napůl střízlivý. Ve mlýně již rušno a útulno, mnoho zpěvů a velice distinguovaný vrchní, který se mnou (i ostatními) má neuvěřitelnou trpělivost. Myslím, že na baru, kam jsem se čas od času uchýlil, jsme hovořili o „Umění zrát“ a že „Není možné mít je všechny...“

Počet čárek byl splněn, dokonce překročen, dnes mě již do pekla nevezmou, jdu spát a chraň mě ruka Páně...

K ránu děsná zima, rozpomenu se, že tu je někde sprcha a jdu se tam trochu napařit. Pak se rozpomenu, že mám díky Vencovi dva spacáky a zalezu si do obou.

Ráno hlad a nechuť kamkoli pěšky – vzal jsem si nové a malé boty. Dojdu tedy pěšky na záchod a do lokálu a ani se nehnu. Několik lidí mi vyčůraně odevzdává spacák. Kytara je poškozena asi nočním putováním, každopádně z ní vypadnou okurky, k radosti všech. Pod tíhou dojmů si vylévám srdéčko Vaňkovi, nějak se těšíme navzájem, zatímco ostatní se decentně sbíraj k odchodu. Je pět odpoledne, na baru už jen Šimon s Emou. Pojmenovaná jablka již krásně popsala Ema ve své zprávě, já jen doplním, že Lenka byla sladká a krásně tekla. V tom jablečným opojení se nám do cesty postavila hospoda v Raděticích. Dámská (posléze pánská) obsluha si vyžádala své, proto dále jen výjevy co mi utkvěly: po odchodu Šimona halasíme na celou nálevnu, co slovo, to perla. Lovíme s Vaňkem snubáky z výčepní výlevky, kánon na záchodě, pokus o kulečník, sjednání odvozu „po šampionovsku“ do Borovan a posledních pět rumů na stojáka. Vaněk poutá Koháta na sedačce spolujezdce, sám leze do kufru. V kytaře mám pivní alarm, nukleární prach, divoké Kačenky a kdoví co ještě. Řidič nám pomáhá přes parkoviště do dveří hospody v Borovanech. Hereš co to přišlo, jakási verbež kejklířská. Zase řízek, halas místních násosků, Vaněk se pere, Ema na mě nemá chuť, nemístná exhibice, přátelská rada od Suzuky, souznění s Velebákem, Daf mě chce dát pusu. Po jídle nápad na zelenou do 2 dcl. Ta mě nakopne, takže už zase vidím, slyším a vnímám, přijíždí Lojzek a Zaki. Další 2 dcl. Mnoho hudby a zpěvu a harmoniky. Ke druhé ranní mi Polka oznamuje, že bych měl jít spát. Kupodivu poslechnu, ale Šimon mě nechce pustit. Ve tmě marně hledám Evu. Zase na mě žádná nezbyla. V noci Peťan vytrvale topí, z druhé strany Vaněk větrá, protože nemá vzduch. Já se můžu potrhat smíchy.

Pošteloval jsem se pěkně, takže ráno ji mám pořád jako z praku, snídám ubrousky a podobné nesmysle. V zrcadle shledávám, že mě ten půllitr zelený přes noc vyhladil vrásky. A to je důvod k radosti, opět zakládám deviantský ostrůvek. Příští stezku půjdem prý v lyžákách. Venku je azuro, jak ve švýcarským sanatoriu. S Dafem a Vaňkem se loudáme podzimem s lahvema a s myšlenkama, až se ztratíme ostatním z dohledu. Trocha hospody v Bernarticích neškodí, ostatní tu ale nepotkáme. Tak se doploužíme do Veselíčka, mám paty už samej opuch. Na zakončení byl tak akorát čas na společné foto a pozdravit se s jezinkama z dvacítky. Ve vlaku to žije z posledních sil a naplno. Vaněk má pěnu u huby a chce tu kudrnatou z 23. Když mu vysvětlím, že teď to nejde, svěsí ocas a jde poslušně do našeho vagónu. Až je mi ho líto. Podobnost s povídkou „Vlak do pekla“ od Roberta Blocha je čistě náhodná a téhle cestě je už konec nadohled...

Rumu zdar, Božkovu zvlášť.

Zapsal ženatý, ale stále svobodný pan MaZaN

Nemá někdo chuť na malou, víkendovou, zimní 26tkovou stezku?

Komentářů (3)


Šestadvacítka
http://www.26.cz/article.php/53stezka-mazan