Přihlásit Úterý 22.květen 2018

53. Stezka: Veselíčko 27. - 30.10.2011 (podle Emy)

Čtvrtek: Tak jsem se těšila a už je to tady. Na poslední chvíli nechávám doma Mínu, kvůli přímluvě doktora a Kuby, je nějaká nachcípaná. A celou Stezku mě to taky mrzí, i když to bylo rozumný.

Ráno vstanu včas, všechno parádně naplánuju, aby to klapalo jako hodinky, čili přijdu jen o pět minut pozdě. A jsou tu skoro všichni! Dámy především, takže Eda, Polka, Zuzka zvaná Suzuki, Kačenka a já, z pánů Davča, Šimon, Valda, Vojta, Velebný pán a jeho kolega od protinožců Craig. Vlak je celkem narvanej, takže stojíme v chodbičce, kolujeme rumem a Zuzčinou medovinou, já oťukávám nové Stezkaře. Zuzka mi povídá o jednom Silvestru venku pod převisem, u ohně a v klidu, je to poetický a spolu se začínající opičkou se mi to vryje do poměti. Povídám i s Craigem, o Čechách myslím, ale detaily nevím. Kolem nás neustále komplikovaně projíždí pán s občerstvovacím vozíkem, protože tam má svoje kupé. Navezem se k němu, kouříme tam a pozvem ho na rum.  

V Táboře jdem na chvilku do hospody. Eda nás seznamuje se hrou, co veze s sebou. Takovej soudek s číslama a dírou uprostřed to je. Hází se kostkou a snaží se zbavit tyčinek. Kdo to hrál, ví. Líbí se mi, je malá, lehká a natolik jednoduchá, že se dá hrát téměř v jakémkoliv stavu. Pak vyběhnem ven, potkáme 23ku, pozdravíme, vyměníme kouřové signály a JDEM. Brzy ztratíme menší část skupiny v hospodě za Táborem, my ostatní procházíme překrásnými lesy, který mě okouzlujou a jsou pro tuhle Stezku příznačný. Buky se žlutým listím až do zlatova spočívají na hnědozrzavý hrabance v kopcovitém terénu s velikýma šutrama a skalkama. Pořád čekám, odkud na mě vykoukne elf.

Před vesničkou Slapy odpočíváme na paloučku. Sednu si na batoh, nohama do kopečka a po čase cítím jak pomalinku ztrácím rovnováhu, říkám si, ustojím to, ale neustojím a tak zvolna, leč neodvratně, v půli rozhovoru a všem zdviženým obočím navzdory, poroučím se na zem, kopyta hore. Legrace.

Hospoda, večeře, něco s něčím? Myslím, že to byla tahle večeře. Přichází další várka Stezkařů, pejskařů: Evča, Jeník s Darky, Peťan s Jezinkou, Mazan, Taz a Venca. Dělají nám tam veliký půllitrový čaje, pochopili, co chcem, pochvalujem si s Valdou. Zpívá se a pije, hraje hlavně Šimon a Venca, zpívá leckdo. Večer se prodlužuje, plotů na lístcích přibývá a my se trousíme spát. Necháme tu Mazana s Vencou samotný, a to se ukáže jako veliká, veliká chyba...


Pátek: Ze spacáku se mi naskýtá pěkný výhled na Polčiny puntíkaté kalhotky. Jezi se se mnou mazlí. Šimon nám předestírá myšlenku, že každá pořádná hádka začíná slovy : „Přece se nebudeme hádat.“ Já zjišťuju, že jsem si zapoměla kartáček na zuby. Eda, ta dobrá duše, mi nabízí svůj a od té doby až do konce Stezky se o něj dělíme. Edo díky! Mazan vstává a přemýšlí, čí spacák to má pod sebou místo karimatky, která nedotknuta leží opodál. Kdosi říká že to je Vencův spacák. Aha a kde je Venca? To je otázka! Venca není na záchodě, v sále, před sálem, za sálem, v kuchyni, v krámu, v batohu, prostě nikde. Mazanova tvář se zachmuří, doluje z paměti, že se asi včera pohádali. Velebák ho viděl poslední, brnkal v chodbě na kytaru, nadával na Mazana a pak odešel. Tak mu voláme, a skutečně, Venca se urazil a odjel domů! A tak jsem poprvé na Stezce zažila, že jsme přišli o člena posádky.

Mazan se po snídani přece jenom trochu rozveselí a začíná mudrovat. Toto jsou myšlenky o které výslovně zažádal, abych je zapsala: Chce jet do Himalájí. Všechny touhy budou splněny. S kteroukoliv slečnou kdykoliv byl, šlo mu zejména o její blaho. Dnes založí deviantní kroužek Schody. Když mu je později připomínám, nad všemi kroutí hlavou, jenom u deviantního kroužku kývá a doplňuje : „Bude to deviantní ostrůvek lásky a blahobytu, tak debilní, že tam nikdo nebude chtít...“ Člověk ho prostě musí mít rád.

Dneska nás čeká štreka 22 kilometrů. Tuhle výzvu se vydáme zdolat Eda, Polka, Evča, já, Šimon, Peťan, Daf, Vaněk, Taz a psi. Opět ty lesy lemované řekou, opět se chci rozplynpout v tom žlutým listí. Najdeme zříceninu hradu, u ní krátce odpočíváme pojídáme chleba, sýr, špek, ovoce, kouříme. Pod kopcem je modrobílá hospoda. V ní se obědvá, mají tu taky rakvičky, který si spousta z náš gustem objedná. Šimon: „...a v malé rakvičce leží slaďoučká mrtvolička.“ Jeník konstatuje, že život je krásný.

Tady poprvé se ukazuje můj poněkud napjatý rozpočet a tady poprvé za mně taky někdo platí. Tak vám chci moc poděkovat, jmenovitě Mazánkovi, Šimonovi, Polce a Edě (doufám, že jsem na nikoho nezapomněla, jestli jo, tak pardon, taky děkuju).

Jdeme dál a vedeme s Evčou příjemnou řeč o vandrech a postiženích (dvě na sobě nezávislá témata). Jezinka se obdivuhodným způsobem zaflákala v poli a je z toho nadšená. Dlouho jdeme lesem, je to jistě pěkný a veselý, povídáme s Peťanem a Edou, co se pamatuju. Pak přicházíme na krásný řetězový most, přenesený z jiného místa sem. Asi tam nebyl tak pěknej, tady se vyjímá. Dál pokračujeme podél řeky na druhém břehu vidíme 23ku, máváme. Když přijdeme do další hospody, je vyjedená od ostatních tras. Takže jenom jedno rychlý a jdem, už trochu spěcháme, tma nám šlape na paty, nocleh ještě daleko a cesta prý nic moc. A taky jo. Rozdělíme se do menších skupinek, podél řeky je vidět řadu světlušek s čelovkama, jak pomalu překonávají překážky. Větve bahno a tma. Navíc hledáme jakousi malou odbočku, to je ale nemožný, a to přesto, že nám sem rychlejší výprava umístila šipku! Tak nakonec se hrabem krpálem nahoru, bez cesty. A pak voláme na kamarády Šimone, Vaňku! Všech se dovoláme a už je to jenom kousek. Další nocleh je v krásném mlýně „Na prádle.“ Mají tu zabijačkový speciality a spoustu dalších dobrých věcí. V závěru rumová smršť se Šimonem. 

 

Sobota: Polka má dneska fialový, Eda puntíkatý a já fialový s kytičkama. Mazan se probouzí skoro nahý, nechápe to a prý mu byla zima. Je to holt Mazan opadavý.

Hospoda je výborná, pijeme, jíme a dobře se máme. Zpíváme se Šimonem. Taky povídáme o vztazích, Šimon mi vykládá celou příhodu, jak se se seznámili s Erikou (chybíš mi tu Erikočko!). Taky zpovídá Mazana. Pročpak už nehraje, vždyť dřív býval lídr! Mazan: „Koho dneska zajímá umcaca, co jsem se naučil před třiceti lety?“ Šimon: „Mě! Mě! Já chci umcaca forever!“ A následuje obligátní otázka: „Proč s sebou nevezmeš svou krásnou ženu?“ Všichni postupně odcházejí až zůstáváme v hvězdné sestave Jeník, Šimon Mazan a já.

Po nějaké době se odlepíme a jdem do další vsi. Po cestě dostaneme chuť na jablíčka, co jsem dostala od Valdy. Rozebíráme si je. Šimon si bere rudé naleštěné jablko, jak z pohádky o Sněhurce, já veliké, pěkné, barevně obvyklé a Jeník o něco menší, podobné tomu mému. K přirovnání k typům holek je už jenom krůček, takže po pár krocích máme rudou, vyzývavou, lesklou Renetu, poctivou, přirozenou, krásnou Martinku a Jeníkovu tajemnou Lenku. Kousáme do nich půjčujem si je, vrčíme na Renetu, než na ní zaútočíme, protože „si to zaslouží, coura“ a porovnáváme jejich chuť. Jeník se od nás s Lenečkou vzdálí, přijde sice naše holky ochutnat, ale sám nám nedá ! Vyzdvihujeme vlastnosti Martinky, jak je úžasná, šťavnatá, zajímavá a nepřejí se, zatímco ta Reneta je sice výzva, ale u jádra je trochu moučnatá. A když jsme v nejlepším upadne mi Martinka na zem. „To bylo od tebe pěkně hnusný,“ vyhrknou kluci. No ale pak si kopnu já, kopne si Šimon a tak milá Martinka skončí nakonec v pangejtu, rozkopaná na cucky, zatímco Reneta i Lenka se v klidu dožijou ohryzku. A takovej je život. A když jablka dojdou, vzpomínáme nejvíc na Lenku, protože tu jsme prostě nedostali.

Pivo ve vsi, pak se rozdělíme, my se Šimonem jdem lesem a kluci si dohadují odvoz s místníma. A je to pěkný, pálenka nás hřeje, zelená se hledá sama. V noclehu je už veselá společnost, řízky se salátem, hudba. Pánové Jeník s Mazánkem doráží v dost rozpracovaném stavu. Jeník tropí hlouposti, má problém s mým tílkem, neustále padá ze židle, pošťuchuje se s Vojtíškem, přičemž jednu židli rozbijou a pak zaplaťpánbůh usne. A kdo ho probudí, ten se o něj postará. Přijede posila Zaki a Lojza a hraje se. Místní štamgasti nás chtějí přeřvat, pouští rádio na plný koule a paní výčepní jim to s nebeskou trpělivostí chodí tlumit. Hraje se dlouho do noci, ale to já už spím.

 

Neděle: Výborná snídaně. Vyprávím Jeníkovi, co včera prováděl, ten mi nevěří, ale postupně se rozpomíná. Mazan si k snídani vybírá párek v rohlíku i s ubrouskem, pak žvýká pytlík ovocného čaje a zakusuje hřibem kovářem.

link:1 alt:0 linksrc:dispJe krásnej den, poprvé slunce. Z hospody vyrážíme skoro všichni pohromadě a to jsem ráda, protože některý plantážníky jsem skoro vůbec neviděla. Pauzírujeme u krásnýho rybníka, jdeme loukou, lesem, loukou a už jsme na Zakončení! Pochopitelně pozdě. Tady se všichni rozprchneme pozdravit kamarády, já potkávám Aničku bývalou Čechovou, nyní Řehákovou, kterou jsem dlooouho neviděla. S Felou jdem pozdravit ovce, co se pasou opodál. Pak cynicky komentujem v rámci soutěže vypouštěné lampiony, jichž bude brzy plná vesnice. Jdu sehnat něco k snědku tam narazím na Polku a Edu, tak sedíme v jídelně, povídáme, povídáme, a pak už je čas jít! Pomalu se stmívá, poctivci a ti s lepší pamětí rozsvěcují lampiony a je to krásný, protože od vlaku je vidět dlouhý had barevných světel, jak se kroutí blíž a blíž. Ve vlaku jsem už unavená a nic se mi nechce, tak pasivně pozoruju okolí. Pak se přesunu do vedlejšího kupé, kde hraje 20ka s 23kou, holky Vendy, Fela a jedna 23ková slečna, kterou neznám, tančí v tílkách ve středu vagónu, ruce zvedají až ke stropu a doprovázejí kapelu s kytarou, basou, při těch vlakových kulisách to vypadá tak dynamicky a nadupaně, že jen sedím, koukám a ani nedutám. Na Feliny ručky v zelených rukavicích míhající se těsně u střechy v rytmu hudby jen tak nezapomenu. Doma, tedy v našem vagóně, zatím Vojta s Kačenkou vytáhli nejtajnější zásoby rumu. A kolujeme. Láhev nám zmizí z dohledu a za chvíli slyšíme zařinčet sklo. Co to bylo? „Jestli to byl rum,“ povídá Vojta, „tak to mě radši taky zabijte,“ doplňuje Kačenka. Jeník už zase řádí, co chvíli k nám přichází jiné trasy, ať si ho vyzvedneme, že ho nechtěj´. Většinou však přijde sám. Zavěsí se tyč na u zavazadlového prostoru a já mu říkám: „Jeníku, viď, že není doma tvoje žena?“ „Není,“ říká on, já si oddechnu, protože tohle zboží bych Martě nepřála. A Honzík pokračuje: „To bych takhle nevypadal. Já sice dělám kraviny, ale svojí ženu miluju. Jak já jí miluju, ona je úžasná,“ uzavírá a mizí zase do víru dění. Jen na sebe s Vojtou mrknem, pokrčíme rameny. Jo, celej Jeník. A tak pokračujeme a už jsme v Praze. Tam se loučím s těmi co zbyli, protože se mi celá skupina na chvíli ztratila a když jsem je našla, byli už prořídlí. Vydávám se domů, na Žižkov, za Kubou, psem a večeří, unavená, spokojená a jedna Stezka je zase za námi.

2 komentářů

Následující komentáře jsou názorem jejich vkladatele.
správce webu neručí za to co je zde napsáno.
Publikováno: WJTSHK - Pátek 11.listopad 2011 53. Stezka: Veselíčko podle Emy
Takhle to teda bylo jo?
Publikováno: Mazan - Pondělí 14.listopad 2011 53. Stezka: Veselíčko podle Emy
Tu jablečnou degustaci bych zopakoval:) více jmen, více přirovnání:)

Co se chystá?

Žádné blížící se události

Uživatelské menu






Nevíte, jaké máte své heslo?

Kdo tu je?

Hosté: 5