Přihlásit Pátek 12.červenec 2024

Voda: Ohře 25. - 27. 5. 2018

Ahóóój!
Konečně jsem se dostala na legendární šestadvacítkovou vodu! Hurááá!
Eliáš mi celý týden opakoval: „Já už se tak těším! A ty?“ „Já taky.“
Do kempu Liapor, který na webu nehýří právě nejlepšími recenzemi, jsme dorazili jako první, s Honzou Č. v patách. Šimon pravděpodobně okouzlil paní správcovou svým šarmem, jinak si to nedovedu vysvětlit. Je moc milá, slibuje hory doly a postupně vše plní, nic není problém...
Hledáme hospodu na večeři, nakonec zakotvíme v Pizzerii Bruno v Doubí. Strýček Mazan nad jídelníčkem hořce lituje, že si s sebou z Maroka dovezl nepříjemný suvenýr a nemůže hodovat, co hrdlo ráčí. My ostatní si mlaskáme nad fantastickou, křupavou pizzou a ochutnáváme Šimonův lahodný chřestový krém. „Pan kuchař je Ital?“ ptám se číšníka. „Ne, Francouz,“ odpovídá plynulou češtinou. „A já jsem napůl Španěl a napůl Francouz. On je můj táta,“ dodává ten fousatý blonďák.
U ohně nad buřtíky už nás čeká zbytek výpravy. Trochu si brnknem a trochu poplkáme a v půl druhé jdeme spát.
O mé neuvěřitelné noční historce s nezvaným hostem se dočtete v příspěvku Noční návštěva. ;-)

Sobotní ráno nám zpříjemnila paní správcová čerstvými koblížky, rohlíčky, jogurtíky a šunčičkou. Umí i čaj do půllitru! Po nezbytných přípravách vyráží náš konvoj, bezpečně vedený Martou (dobře si to ten pan Vaněk zařídil!), do Lokte, kde se scházíme se zbytkem výpravy a zástupci obou půjčoven (skvělá volba, Dášo!), to víte, 17 lodí není žádná maličkost. Oceňuji zejména barevné ladění lodí naší výpravy ve slunečních odstínech.
Ostatně sluníčka si ještě užijeme – počasí vyšlo úplně bezchybně. Před naším příjezdem zasáhla Karlovarský kraj přívalová bouřka a menší lokální povodeň. Ta se postarala o spoustu vody v řece, následoval slunečný víkend a když jsme v neděli navečer dobalili poslední stany začalo krápat a na obzoru se zablesklo.
Konečně vyrážíme na řeku. Čeká nás dnes krátký 10 – 14 km dlouhý úsek (zde se interpretace kilometráže velmi liší). Krásně to sviští, nikde žádné jezy, jen ryzí příroda, občas balvan, konipas bílý, nebo skorec vodní, řeka a tráva voní a mě je krásně na světě. O kapku dobrodružství se postará kmen padlý přes řeku, ale lodě jsou stabilní, proud mírný, tak se žádné drama nekoná.
Přistáváme v Dětském ráji Svatošky, kde jsme se lehce občerstvili standardními párky v rohlíku, hranolkami, pivem a limonádou a děti se vyřádily na polštářové trampolíně a lanových překážkách. Povzbuzováni Šimonem jsme se po příjemném odpočinku přesunuli asi o 200 m níž do Restaurace Jan Svatoš s výhledem na opravdické Svatošské skály – ženicha, nevěstu, muzikanty, svědky, tchána i tchýni a také řeku, visutý most a horolezce. A také atrakcemi jako nafukovací skluzavka, obří pstruzi a jeseteři a fontána s balonem.
Zbývající 3km ke kempu Liapor jsme hladce dopluli, vytáhli lodě na břeh a vydali se ke stanům. Odpoledne nám zpestřil strýček Mazan svým převratným objevem sprchy v podobě hadice na kropení kurtů. To jsme si zaskotačili napříč generacemi! 
To už nás paní správcová čekala s večeří v podobě řízku s bramborem, kuřecím, či vepřovým, dle libosti. Jen strýček Mazan se musel spokojit s řízkem přírodním. Večer jsme poseděli u ohně a noční návštěvník už naštěstí nepřišel.

Ráno jsme po desáté vypluli směr Hubertus. Před sebou několik jezů, naštěstí, jak se postupně ukázalo, sjízdných. Vody bylo pořád dost. V kempu Hubertus mě nadchnul bar s lítačkami (dveřmi), samoobslužným grilem typu „hlídej si sám“, palačinkami s nutelou, borůvkovou marmeládou, nebo špenátem a parmezánem. Strýček Mazan nám zpestřil jídelníček jednou palačinkou s nutelou, o kterou se nikdo nepřihlásil. I z Hubertusu si odnesl suvenýr, tentokrát v podobě dřevěných příborů. Za našich babiček se kradly stříbrné lžičky. Kam to lidstvo spěje!?
A pak vzhůru do peřejí! Shora byla cesta jasně čitelná. Přímo ve vlnách už jsem se tak dobře neorientovala. Ještěže jsou ty Samby tak stabilní! :-) Škoda, že jsme se na Hubertusu nezdrželi déle! I když tahat těžké Samby proti proudu by nebylo nic moc.
Čekala nás krásná část řeky plná peřejí, balvanů i hlubin, kde lidská, potažmo moje, noha dna nedosáhla (koupel jsem si nemohla nechat ujít).
Propluli jsme lázněmi Kyselka, nechvalně známými jako zdevastované kulturní dědictví, a zaznamenali jsme první náznaky rekonstrukce, kterým vévodila pozlacená orlice (asi).
Zanedlouho jsme dopluli do Radošova, Na Špici, ke konci naší cesty. Šimon rituálně popravil vodní melounek a podělil děti (a mě). Vyčistili jsme lodě, naložili je na přívěsy obou půjčoven, rozloučili se a chlapi a Marta (dobře si to ten pan Vaněk zařídil) odjeli pro auta. Sláva řidičům a řidičce! My ostatní jsme sbalili děti a saky paky a přemístili se dna zahrádku nedaleké restaurace na limču, pivo a zmrzku.
A pak už balení a dlouhá, ale klidná cesta domů a zásoby euforie z krásně prožitého víkendu.

Děkuji, Dášo, Šimone, Honzo – Bivoji, Jano, Vaňku, Mazane, Ádo, Zuzko, Kačko, Polko, Sašáku, Marto, Štefane, Mílo, Zuzko – Lazebnice, Eliáši, Loyzo, Jitko, Honzo – Zenový mistře, Matěji, děti, děkuji za krásný víkend!

Jana, alias Wild Cat

0 komentářů

Co se chystá?

Žádné blížící se události

Fotky

Kačenka po tom, co se nás pokusila zabít
Prohlédni si Album

Uživatelské menu






Nevíte, jaké máte své heslo?

Kdo tu je?

Hosté: 1