Ahóóój!
Konečně jsem se dostala na legendární šestadvacítkovou vodu! Hurááá!
Eliáš mi celý týden opakoval: „Já už se tak těším! A ty?“ „Já taky.“
Do kempu Liapor, který na webu nehýří právě nejlepšími recenzemi, jsme dorazili jako první, s Honzou Č. v patách. Šimon pravděpodobně okouzlil paní správcovou svým šarmem, jinak si to nedovedu vysvětlit. Je moc milá, slibuje hory doly a postupně vše plní, nic není problém...
Hledáme hospodu na večeři, nakonec zakotvíme v Pizzerii Bruno v Doubí. Strýček Mazan nad jídelníčkem hořce lituje, že si s sebou z Maroka dovezl nepříjemný suvenýr a nemůže hodovat, co hrdlo ráčí. My ostatní si mlaskáme nad fantastickou, křupavou pizzou a ochutnáváme Šimonův lahodný chřestový krém. „Pan kuchař je Ital?“ ptám se číšníka. „Ne, Francouz,“ odpovídá plynulou češtinou. „A já jsem napůl Španěl a napůl Francouz. On je můj táta,“ dodává ten fousatý blonďák.
U ohně nad buřtíky už nás čeká zbytek výpravy. Trochu si brnknem a trochu poplkáme a v půl druhé jdeme spát.
O mé neuvěřitelné noční historce s nezvaným hostem se dočtete v příspěvku Noční návštěva. ;-)
Sobotní ráno nám zpříjemnila paní správcová čerstvými koblížky, rohlíčky, jogurtíky a šunčičkou. Umí i čaj do půllitru! Po nezbytných přípravách vyráží náš konvoj, bezpečně vedený Martou (dobře si to ten pan Vaněk zařídil!), do Lokte, kde se scházíme se zbytkem výpravy a zástupci obou půjčoven (skvělá volba, Dášo!), to víte, 17 lodí není žádná maličkost. Oceňuji zejména barevné ladění lodí naší výpravy ve slunečních odstínech.
Ostatně sluníčka si ještě užijeme – počasí vyšlo úplně bezchybně. Před naším příjezdem zasáhla Karlovarský kraj přívalová bouřka a menší lokální povodeň. Ta se postarala o spoustu vody v řece, následoval slunečný víkend a když jsme v neděli navečer dobalili poslední stany začalo krápat a na obzoru se zablesklo.
Konečně vyrážíme na řeku. Čeká nás dnes krátký 10 – 14 km dlouhý úsek (zde se interpretace kilometráže velmi liší). Krásně to sviští, nikde žádné jezy, jen ryzí příroda, občas balvan, konipas bílý, nebo skorec vodní, řeka a tráva voní a mě je krásně na světě. O kapku dobrodružství se postará kmen padlý přes řeku, ale lodě jsou stabilní, proud mírný, tak se žádné drama nekoná.
Přistáváme v Dětském ráji Svatošky, kde jsme se lehce občerstvili standardními párky v rohlíku, hranolkami, pivem a limonádou a děti se vyřádily na polštářové trampolíně a lanových překážkách. Povzbuzováni Šimonem jsme se po příjemném odpočinku přesunuli asi o 200 m níž do Restaurace Jan Svatoš s výhledem na opravdické Svatošské skály – ženicha, nevěstu, muzikanty, svědky, tchána i tchýni a také řeku, visutý most a horolezce. A také atrakcemi jako nafukovací skluzavka, obří pstruzi a jeseteři a fontána s balonem.
Zbývající 3km ke kempu Liapor jsme hladce dopluli, vytáhli lodě na břeh a vydali se ke stanům. Odpoledne nám zpestřil strýček Mazan svým převratným objevem sprchy v podobě hadice na kropení kurtů. To jsme si zaskotačili napříč generacemi!
To už nás paní správcová čekala s večeří v podobě řízku s bramborem, kuřecím, či vepřovým, dle libosti. Jen strýček Mazan se musel spokojit s řízkem přírodním. Večer jsme poseděli u ohně a noční návštěvník už naštěstí nepřišel.
Ráno jsme po desáté vypluli směr Hubertus. Před sebou několik jezů, naštěstí, jak se postupně ukázalo, sjízdných. Vody bylo pořád dost. V kempu Hubertus mě nadchnul bar s lítačkami (dveřmi), samoobslužným grilem typu „hlídej si sám“, palačinkami s nutelou, borůvkovou marmeládou, nebo špenátem a parmezánem. Strýček Mazan nám zpestřil jídelníček jednou palačinkou s nutelou, o kterou se nikdo nepřihlásil. I z Hubertusu si odnesl suvenýr, tentokrát v podobě dřevěných příborů. Za našich babiček se kradly stříbrné lžičky. Kam to lidstvo spěje!?
A pak vzhůru do peřejí! Shora byla cesta jasně čitelná. Přímo ve vlnách už jsem se tak dobře neorientovala. Ještěže jsou ty Samby tak stabilní! :-) Škoda, že jsme se na Hubertusu nezdrželi déle! I když tahat těžké Samby proti proudu by nebylo nic moc.
Čekala nás krásná část řeky plná peřejí, balvanů i hlubin, kde lidská, potažmo moje, noha dna nedosáhla (koupel jsem si nemohla nechat ujít).
Propluli jsme lázněmi Kyselka, nechvalně známými jako zdevastované kulturní dědictví, a zaznamenali jsme první náznaky rekonstrukce, kterým vévodila pozlacená orlice (asi).
Zanedlouho jsme dopluli do Radošova, Na Špici, ke konci naší cesty. Šimon rituálně popravil vodní melounek a podělil děti (a mě). Vyčistili jsme lodě, naložili je na přívěsy obou půjčoven, rozloučili se a chlapi a Marta (dobře si to ten pan Vaněk zařídil) odjeli pro auta. Sláva řidičům a řidičce! My ostatní jsme sbalili děti a saky paky a přemístili se dna zahrádku nedaleké restaurace na limču, pivo a zmrzku.
A pak už balení a dlouhá, ale klidná cesta domů a zásoby euforie z krásně prožitého víkendu.
Děkuji, Dášo, Šimone, Honzo – Bivoji, Jano, Vaňku, Mazane, Ádo, Zuzko, Kačko, Polko, Sašáku, Marto, Štefane, Mílo, Zuzko – Lazebnice, Eliáši, Loyzo, Jitko, Honzo – Zenový mistře, Matěji, děti, děkuji za krásný víkend!
Jana, alias Wild Cat
Komentářů (0)
Šestadvacítka
http://www.26.cz/article.php/20180530172745136