54. stezka: z Valdova pohledu a téměř v TAZostylu

54. stezka, 4.-8.5.2012, zakončení u Primátorské hráze v Litomyšli

Hlavní dojmy:

- Mladějovská upravená RIIIc je nádherná

- Emče ty dready fakt sluší

- pan Velebný ma prima buchtu

- Kohátice je stará

- musím si pořídit nový klobouk (splněno - mám CYLINDR)

- ve Strakově překvapivě kradou jakou straky

- čtyřnoclehová stezka je lepší než ty kratší

Páteční sraz na stezku jsem vyhlásil na 18:08 (schválne zda si někdo všiml, že součet je 26), ale už před pátou jsem chytil cestovní náladu, tak jsem vyrazil vyzvednout Dafa z práce. Daf zrovna zavíral a přes ulici nečekaně posedával Peťan s Jezinkou. Devítkou jsme dojeli do Sherwoodu, kde už čekala Ema s Mínou, Martinkou a Vencou. Po špízu jsem u pokladen postupně odchytil ostatní, celkem nás bylo 17 a 3 feny (já, Osh, Erk, Wjt, Kačí, Ema, Daf s Martinkou (aka jarní milenci), Peťan, Vítek, strýček Mazan, pan Velebný s Ráchel, Earl, slušňák Vaněk, Filip D., Venca a Mína, Jezinka a Kohátice). V expresu do České Třebové s odjezdem 18:42 jsme zabrali pár míst v kupátkách a v chodbičce (poznámka k némeckým vagonům - sice mají sedačky i na chodbách, ale nemají otevírací okna), vypíjeli zásoby a tak se zase stalo, že přestup na přípoj v Č.T. s původním odjezdem v 20:26 byl značně veselý. A ještě veselejší byl zpožděný příjezd do Mladějova, záchrana Emobatohu a opitý přesun ty 4 km do noclehové hospody v Rychnově. Naštěstí beze ztrát na účastnících. V hospodě nás umístili na sál, nakrmili chutným řízkobramborem a udržovali ve spokojené náladě. Venca, jak jsem předpokládal, působil tolik svým „šarmem“ na místní dámy, až jsme mu to museli dát sežrat, nicméně asi málo, protože ráno tam ještě byl. Měli jsme mu aspoň nechat ten košík, co měl kvůli bezpečnosti ve vlaku. Asi ve čtyři ráno mně probudili jarní milenci, kteří byli zapomenuti venku a musel jsem jim asistovat při prolézání oknem (naštěstí bez ztráty kytičky). Pak jsem nestihl usnout a Daf mne poctil mojí vlastní chrápací medicínou i přes to, že jsem do něj celou noc bodal deštníkem.

Ráno (sobota) bylo slunečno, na snídani jsme vyhřezli na dětské hřiště, vyhřívali se a po kouskách odcházeli zpět směr Mladějov. V místním altánku jsme si dali rumovou a hudební přestávku, na louce objevili micinku lovící králíka a nakonec šťastně dorazili do muzea průmyslové železnice v těsné blízkosti nádraží. Bistro vedle řady Hadraplánů bylo otevřené, pořídil jsem si tedy pár kobližek, tričko na památku a šel si prohlédnout expozice a okolí. Po dohodě s ostatními jsme přesunuli odjezd parním vláčkem do Nové vsi z původních 16:15 na 13:50 a zakoupili lístky. Skládání lidí, batohů a psů do vagonků bylo trošku logistický oříšek, však si to také chlapec průvodčí při průchodu vlakem následně užil. K couravé a vlnité cestě vláčku po úbočí Hřebečského zlomu nám pěkně vyhrával do rytmu parního stroje Osh. Po zastávce na Vekslu jsme se doskřípali a dofuněli až na Novou Ves. Vlak nás tam vypustil a po společné fotce u zastávky jsme se rozdělili, zatímco první část zevlovala na místě a pak šli rovnou do noclehu ve Vysokém Poli, já s druhou částí jsme se vydali dál po kolejích směr Hřebeč. Emča výstavním držkopádem prokázala, že chůze po kolejích není snadná. I ta lebka dančice Dany to potvrzovala. Asi po 2 km a brčku jsme usoudili, že Hřebeč je příliš vzdálená a změnili směr na HCDC vzhůru do kopce a pak po asfaltce okolo rozhledny na Strážném vrchu, stylizované do podoby těžní veže. Pak už to bylo kousek do noclehu, kde jsme objevili sraz vlkodafů (prý 42x), Čermáky (2x) a tuším i Červené (taky 2x). Pan šéf Lukeš byl príma, ukázal nám sprchu a místnost kde budeme spát. Večer začalo pršet a prokázalo se, že když Daf a Martinka pozdě chodí (a bloudí), sami sobě škodí a musí se zahřívat třením a jinými pohyby. Ale nakonec to zvládli. Večer proběhl tak nějak standartně, Mazan lákal místní vlkodafí paničky do sprchy, ale stejně jako Venca předešlý večer do držky nedostal. Šel jsem spát celkem brzy, o to dřív vstával a po cestě ke sprše jen s pobavením sledoval jarní milence mimo ubikace a Vencu úplně bez spacáku. K jídlu jsem si objednal kompilaci z nabízených možností nazvanou Valdovská snídaně, která se nakonec docela ujala.

Neděle venku vypadala škaredě, ale nakonec se vyjasnilo, bohužel příjemný zážitek zkazil Geronimo, který odvolal Eriku do Prahy. Po důsledném naplánování trasy jsme vyrazili směr Mladějovské hradiště, kde jsme z rozhledny zjistili, že jsme zase na začátku u Mladějova a vidíme skoro celou naší dosavadní cestu. Vytahali a zlikvidovali jsme zbytky jídel z batohů a hnáni neustávajícím hladem jsme to pěkně nejkratší cestou přes louky (zde jsem zahlédl lišku) a lesy střihali do Opatova do hospody na brzkou večeři. Zde, jak se stalo tentokrát zvykem, seděl Mazan a Vaněk a v zásadě i Šampion s Liduškou a Jendou. Po tom co začalo k večeru pršet, přesunuli jsme se do vnutra na večeři (a věci do kulturáku) a chvíli si hráli s jukeboxem a čekali na Oshe s Vencou, než prokličkují mezi kapkami z horní hospody do naší. Venca konečně odjel do Prahy (spolu s Červenými a Filipem). Pamatuji si nějaké rumy a jak jsem šel spát.

Pondělní ráno bylo opět zachmuřené, ale než jsme se nasnídali, nakoupili v krámu a došli na nádraží pro Evičku, udělalo se zase pěkně. Na nádraží jsme s Wjt a Kačí přemlouvali na střídačku s druhou skupinou Evu, aby jela resp. nejela vlakem, tak dlouho, až ostatní odešli a nám nezbylo než tím vlakem jednu stanici popojet a na nejbližší křižovatce se dostat asi 100 m za pěší sekci. Ale bylo to hodně do kopce, museli jsme odlehčit batohy od rumu, vyzkoušet kdo koho unese a stopnout auto, které nám pomohlo zbytek dostihnout na vrcholu kopce. Tam jsme se utábořili s ostatními a užívali si odpočinku. Nakonec nezbylo než vyrazit dál, tam kde řeka pramení, resp. kousek nad Zlatou studánku, kde byl fajn altán a slunce a dalo se znovu zevlovat. Jenže pak došlo pití a slunce zalezlo za mrak, tudíž jsem všechny vyhecoval, ať už jdeme. Načež se projevila moje slabá vůle a zůstal jsem na místě. Osh totiž vyčaroval lahvičku koňaku, Emča chtěla namasírovat chodidla (což jsem nemohl odmítnout) a Vítek stále spal. Dařilo se mi průběžně odsouvat mraky ze slunce, tak jsme ještě poleželi a dopíjeli. Nakonec došlo na přesun k prameni - Zlaté studánce, Ondřej ji zahrál pár písní a šli jsme dál. Do Strakova to bylo pořád z kopce (kromě dvou vyvažovacích protikopců), tak netrvalo dlouho a uvítal nás poslední nocleh. Opět v hospodě na sále, s lahodnou krmí a levnějšími malými rumy než velkými (0,02 á 10,-, 0,04 á 22,-). Bylo tedy rozhodnuto, my s Wjt rumujeme, ostatní jeli v krvavých zádech a místní v magických očích. Pamatuji si družbu s místními, odjezd Dáši, Karla a Peťana domů a Vítkův objev, že mu někdo uzmul batoh, který si nechal na ráně uprostřed sálu. Bylo mu nouzově pomoženo, aby v noci netrpěl zimou. Já se hřál o Emči záda (promiň strýčku), tak mi bylo dobře.

Ráno (úterý) se potvrdilo, že batoh je opravdu pryč, že ho omylem neodvezl Peťan ani Čermáci, takže se volal místní policista, který si po výslechu svědků odvezl Vítka sebou. Zbytek po snídani vyrazil směr zakončení, kam jsme výjimečně dorazili s předstihem. Nasáli jsme atmosféru, něco snědli a vypili, vyhlásili Mínu naší rytířkou, Wjt vyhrál pastičku pro nejlepšího Myšáka a pak hajdy směr nádraží, s přestávkou na exhibici místních cykloborců. V nádražce jsme vyhráli místem uvnitř s ultrarychlou obsluhou. Přiblížil se odjezd vlaku, všichni ho stihli a vzhůru Vávro na Prahu. Měli jsme bufetový vůz hned vedle, takže rum, limo, špíz a oblíbený Mazanův bum. Někde kolem Pardubic se mi neudělalo nejlíp (díky Emi, že jsem mohl spočinout v Tvém líbezném klíně), ale kolem Kolína už to bylo zase ok. Výstup v Libni jsem nezvládl, Hlen už ano, ale bez tradičního BK. Ještě rychlé rozloučení a metrem se Šimonem domů, kde jsem se ani nestihnul vykoupat a padl jako nejedna stezková oběť.