Bál a půlmaraton aneb Kdo netančil, jako by neběžel

Na vědomost se dává, že jsem ještě větší magor než jste si mysleli. Nejen, že jsem se v návalu sportovního ducha (to se holt občas stává) přihlásila na pražský půlmaraton. Nejen, že jsem vytrvala ve svém rozhodnutí zúčastnit se i poté, co opakované virózy, mrazy a bůhví co ještě zredukovaly plánovaný trénink na zcela nedostatečné minimum. Dokonce jsem se rozhodla svůj první půlmaraton absolvovat ve vražedné kombinaci s TAKovým bálem předchozí večer.

První část dvojakce se vyvedla velmi. Na bál jsem se dostavila víceméně včas, děti zůstaly doma s dědečkem (Ivane, děkujem!) a tak jsem si mohla nerušeně užívat tance se svým milým ledovcem. Ano, vážení. Je-li to bílé, stojí na tom lední medvědi a nachází se to na bále s tématem Titanik, bude to pravděpodobně ledovec. Užívala jsem si neskutečně i společenskou konverzaci. Barvy naší trasy hájili Ája a Mazy, Zuzka a její nastávající, Annie, TAZ a Mazan s Petrou. Čtete dobře. Na bál se dostavil náš milý strýček a dovedl svou ještě milejší ženu. 

Frisco následovalo Frisko. Střihla jsem si i jednu vodku. Džajf následoval čaču... prostě paráda. I předtančení, které příhodně rámovala píseň Kapitáne kam s tou lodí, se vyvedlo velmi. Na rozdíl od některých předešlých, které místy připomínaly spartakiádu, mělo spád a vtip. Tanečky vyšších i nižších tříd, soutěž v páce irských přistěhovalců, i neodvratná zkáza se odvíjely před našima očima. Bod za vtipný detail má kapitán, který v jednom okamžiku vesloval dalekohledem a rovněž půvabná Móňa v roli živelné pohromy. Moni, ta role ti sedla.

Po předtančení další tanečky a další Friska. Díky Petrovi Misíkovi z Dvacítky jsem si poprvé v životě zatančila s mužem v neoprenu a díky Káče Režné odtamtéž jsem si krátce po půlnoci připomněla co mě čeká ráno. Vzhledem k obsahu alkoholu v krvi mě to hned nevyvedlo z konceptu a ještě minimálně půl hodiny jsem nadšeně trsala se Šimonem, který odložil ledovec, převlékl se za topiče a ošmudlával své tanečnice. Už na zastávce tramvaje (která nejela) jsem ale začínala tušit, že půlmaraton po takové noci nebude procházka růžovou zahradou. Domů jsem se přibelhala s otlačenými prsty a předsevzetím spát rychle a intenzivně, které vzápětí naboural náš nejmladší.

Ráno jsem nevyspalá vyrazila na Palachovo náměstí pro číslo, pak si (opět doma) sbalila batůžek, doplnila cukry v krvi, políbila své nejbližší a vyrazila v ústrety své Nemesis. Zkrátím to. Bylo to hrozný. Zima vítr, kolena začala stávkovat po pěti kilometrech, kyčle po dvanácti. Běh Karlínem se změnil v souboj s protivětrem a ještě ke všemu, jsem celou cestu běžela příliš blízko zadnímu voji. Což o to, to jsem čekala, ale vidět vůz pražské záchranky následovaný četou čistících vozů, kterak pronásleduje poslední běžce je obrázek, který ještě dlouho nedostanu z hlavy. Příště poběžím rychleji.

Časem se chlubit nebudu, můžete si ho najít na webu. Přežila jsem a tak teď můžu hrdě hlásat. Kdo vynechal před půlmaratonem TAKový bál, jako by neběžel!