Tak dlouho jsem se odhodlávala napsat aspoň pár slov o Spanilce, až se rok s rokem a Spanilka se Spanilkou sešla, a já mám dvakrát tolik zážitků k sepsání.Tak dlouho jsem se odhodlávala napsat aspoň pár slov o Spanilce, až se rok s rokem a Spanilka se Spanilkou sešla, a já mám dvakrát tolik zážitků k sepsání.
Šumava 2013
Loňská Spanilá jízda byla dvojnásob významná, neboť byla premiérová nejen pro mě, ale pro celou trasu. Aspoň myslím. Vyvede mě někdo z omylu? Ovále, Filipe? Rozhodně byla velmi bohatá na zážitky.
Vyrazila jsem s Houfcem B pod vedením hejtmanů Tomáše Rozsívala a Pavla Hrabala. Počasí a sněhové podmínky příznivé, hodina odjezdu brzká. Autobus nás po několikahodinové cestě vysadil na německé straně. Sníh, sluníčko, upravené stopy, polívka s knedlíkem, pivo... paráda. Pak podél Schwarzemberského kanálu do Nové Pece, a rovnou do noclehu. Po cestě jsme s Grohsovými z Dvacítky minuli otevřenou hospodu, a to jsme neměli dělat.
První nocleh byl totiž ve znamení zážitků, které nemusí být pozitivní, hlavně když jsou silné. Večeře téměř nepoživatelná, hospodský protiva, barman příjemný, leč pomalý. Není divu, že se večírek začal rozpadat velmi brzy. Zato ti, kdo vydrželi až do konce si mohou odškrtnout na seznamu zážitků hospodskou rvačku. Barman nevydržel sekýrování nerudného hospoského a skočil po něm. Všem nám trochu zatrnulo, protože hejtman s hospodským cosi dojednával a tak se nacházel v nebezpečné blízkosti. Naštěstí se Tomáš Rozsíval dokáže zneviditelnit, a tak se zcela nepozorován prosmekl k nám a pravil: "Jdeme spát." A jak řekl, tak jsme udělali. Hejtman se musí poslouchat!
Ráno byla hospoda otevřená, leč zcela prázdná, jen na stolku záznam z výjezdu záchranné služby. Pacient se uhodil o dveře, opakovaně a odmítá ošetření. My jsme se nasnídali z připravených zásob (mimo jiné prošlé sušenky vybalené z obalu a rozkrojené napůl), vybrali mezi sebou peníze za večerní konzumaci, neb nebyl, kdo by nás zkasíroval, svěřili je hejtmanovi, aby je mohl případně zaslat zodpovědné osobě a vyrazili na ustředění. Po cestě nám ještě spravilo chuť Občerstvení Říjiště.
Ustředění netřeba popisovat, kdo jezdí na Půlté stezky má přibližně přestavu, jen musíte přičíst zmrzlé ruce (flétna nehřeje!), palce u nohou a posléze i jiné části těla. Kytar bylo nepočítaně, houslí přehršel, tančilo se o sto šest, a kdekdo se divil, že jezdím na Spanilky. No, už ano.
Další nocleh, Penzion Pstruh ve Stožci napravil Šumavskému pohostinství reputaci více než dokonale. Večeře výborná pivo i víno vynikající a servírka usměvavá i v půl čtvrté ráno, kdy nám velmi jemně naznačovala, že bychom už ale opravdu mohli jít spát. Tak jsme šli.
Následující den jsme se hromadně vyfotili, a vyrazili do stopy. Já trochu pajdavě, neboť achilovky, které mě začínaly bolet už v sobotu večer, proti takovému zacházení zásadně protestovaly. Až do poledne se mi je dařilo ignorovat, ale pak už nebolely jen při každém druhém kroku, ale furt. Není divu, že jsem si oddechla až když jsme, minuvše hospodu plnou spanilých jezdců a jezdkyň v Českých Žlebech, zapluli do jiné hospody ve Strážném. A pak už jen autobus a domů dohnat nedospánky.
Orlické hory 2014
Už v úterý před odjezdem hlásil hejtman Tomáš Rozsíval špatné sněhové podmínky, takže bylo jasné, že nové běžkoboty mi odřou nohy někdy jindy. Letos jsme se plánovali zúčastnit oba a děti zanechat prarodičům, leč ve čtvrtek odpoledne zahájil Jeroným diverzní akci s krycím názvem horečka. Dle dohody jsem si tedy sbalila batoh a Šimona zanechala doma s našimi simulanty.
Brzká odjezdová hodina mě nezaskočila. Ostatně jelo se z Černého Mostu, který mám, co by kamenem dohodil. Ovšem byli i tací, co na otázku: "Hlaš polohu," v čase T+5 minut, odpověděli: "Do prdele!" a připojili se k nám až odpoledne. Cestou do hor jsem plánovala dospat nedospánky dle pokynu hejtmana. Sama dobře vím, že malátnost nebudu potřebovat, ale nezadařilo se. Touha po novinkách ze spřátelené trasy, byla silnější než únava. Jen se obávám, že pan profesor, který se pasoval na náš pedagogický dozor, trochu litoval volby sedadla.
Z autobusu jsme vystoupili na příhodném místě. Slečna, která právě otvírala přilehlou hospodu, takový nával asi nečekala, ale zachovala klid a celou smečku napojila. Pak se šlo kolem Vejdovy lípy do Klášterce nad Orlicí, kde na nás čekala další překvapená hospodská. A odtamtud po modré na oběd v Orlické chatě u Rampušáka. Kromě oběda tam na nás čekal i zaspavší Petr Misík. Cestou do noclehu v Bartošovicích nad Orlicí jsme experimentálně ověřili, že zabloudit je možné i s GPS, zašli si zhruba o kilometr a do hospody dorazili až za tmy. Už v autobuse jsme dojednali drobné úpravy zalehacího pořádku, takže Káča Režná v obou noclezích vystupovala pod krycím jménem Šimůnek, což recepčního zmátlo jen lehce. Večírek se rozjel náramně a kdybychom kolem druhé ráno s Petrem nenasadili nejtěžší kalibr - velmi tiché písně, které nakonec uspaly i nás - možná tam paříme až doteď.
Ráno nás přivítalo sluníčko a snídaně. Nabrali jsme energii, vyfotili se na terase a vyrazili směr Mezivrší na ustředění. Cestou jsme si mohli prohlédnout jedinou souvislou bílou plochu v okolí - uměle zasněžovanou sjezdovku - a pak vystoupali na rozcestí pod Zadním vrchem a dál k pevnosti Hanička. U informační cedule jsme provedli přípravu na ustředění a kontrolu kvality potravin. Pak jsme se s Káčou neprozřetelně trhly od hlavní skupiny, vylezly na rozhlednu na Annenském vrchu a na křižovatce Mezivrší zjistili, že navzdory původním plánům nejdeme ve skupině s někým, kdo ví kudy, ale samy se sebou. Ustředění jsme nakonec s pomocí přítele na telefonu našly a dál už to bylo stejné jak vloni, známé tváře, hudební produkce, tanec... I flétna studila skoro stejně jako vloni, ačkoli zimy bylo o pár stupňů méně, za to mi ale vysloužila pár panáků v bufetu na Pěticestí. Pak už jen dolů z hory, najít hotel Kunštát a svůj pokoj.
Náš pokoj měl číslo 26! Nicméně klíč mi recepční nedal, že prý si jej pan Šimůnek už převzal. To mě trochu překvapilo a šla jsem se podívat, co je na tom pravdy. Zhruba ve stejnou dobu se Káča začala shánět po panu profesorovi, kterému se neudělalo dobře a stopoval do noclehu, aby se dal trochu dohromady. Ukázalo se, že LaHla své jméno na seznamu ubytovaných nenašel, a když se mu nepodařilo přesvědčit recepčního, že je Jiravová, zkusil to se Šimůnkem. A to prošlo.
Hotel jsme sdíleli se skupinou ostraváků a náš večírek se na jejich vkus rozjížděl moc pomalu. Tedy, abych byla přesnější jedna z dam se nejdříve podivovala, že se sebou ty kytary taháme, když na ně nehráme. Když se začalo hrát, málem nám sejmula Tomáše, a pak se zas divila, že ty holky netočijó. No, nakonec jsme se točily, a jak! Pak se nám udělala panáková smršť, konkrétně se sálem přehnaly krvavý záda a vzaly s sebou pár nic netušících obětí. Ehm...už ani nevím, čí to byl nápad.
Ráno jsme vyrazili opět do hory, a když se peloton roztrhal, chvíli jsme se Standou Mihulkou stíhali vedoucí skupinu, abychom zjistili, že vedoucí skupina jsme my. Na zbytek trasy jsme už ve vánici počkali v občerstvení pod Velkou Deštnou. Na Masarykovu chatu jsem doputovala pro změnu ve dvacítkové společnosti. Stále vánicí. Kdyby takhle sněžilo už v pátek, asi by nás to nepotěšilo. Dole v Deštné jsme se pokusili zakončit vydařenou akci něčím sladkým, ale to se nám nepovedlo. Ne snad, že by nám nic sladkého nedali, ale tu pravou sladkou tečku udělal až Petr v autobuse, když nám na přání hrál do ouška.
Béčka, díky!
Šestadvacítka
http://www.26.cz/article.php/Spanilka2013a2014