Přihlásit Pátek 22.červen 2018

Nečekaná návštěva (Voda: Ohře 25. - 27. 5. 2018)

„K čemu je dobrý stan na střeše?“ podivuji se. „V Africe prosím, ale v našich zeměpisných šířkách? Čůrat musíš dolů po žebříku. A jak to zvládnou malé děti?“
Kdo se moc ptá, moc se doví.
Jdeme spát kolem půl druhé. Oheň dohořívá, vyčistit zuby a do pelechu. Spíme v kempu na kraji Karlových Varů. Zalezu do svého malého stanu. Je opravdu prťavý, ale pro 2 lidi postačí, hlavně, že ho mohu vzít do vlaku.
Kolem půl třetí mě budí funění...
Něco žďuchá čumákem do stanu. Představuji si velkého psa. Ale žádný tu s námi přece není! Nejspíš se sem dostal zvenku. Musí to být aspoň doga, nebo vlčák. Funí, žďuchá do podlážky. Asi cítí buřty, které jsme, díky skvělé večeři v pizzerii, nesnědli a které jsem, zcela neprozřetelně, teď už to vím, uklidila v kotlíku do stanu, jako všechno naše jídlo. „Kšššc!“ syčím. Chci ho zahnat, ale nechci vzbudit okolí. Čuchá dál. Najednou nadzvedne (původně přikolíkovaný) roh stanu, jako by nás chtěl vyklopit přes palubu. Syčím a marně kopu nožičkama ve spacáku. Ozve se zvuk trhané podlážky. Tak to už je moc! Zvyšuji hlas. Zvíře se o kousek vzdálí. Doléhá ke mně vytrvalé mlaskání. To nebude pes…

Bojím se vystrčit nos. Nevím, jak je daleko. Co když je to divočák!? Ale když nevylezu, nikdy se to nedozvím a můj příběh nebude úplný. Zvědavost vítězí. A co když na něj posvítím baterkou? Uteče, nebo zaútočí?
Beru to, pro jistotu, zadním vchodem. Postavím se, a o tři metry dál, rozlišuji tmavý flek. Pohybuje se zvolna směrem ke stanu. Posvítím na něj a… je to divočák! Žádný drobeček. Nerušeně prochází asi dva metry ode mě, čuchá, ryje, vypadá spokojeně, jak ochočený čuník.
Pro jistotu beru zpátečku do stanu. Za chvíli už zase čuchá u nás. Máme tu přece jen ještě ty špekáčky. Má zjevně velmi dobrý čich. Bojím se. Nevím, co s tím. Chrastím kotlíkem s plecháčky, sousedi, nesousedi. Nakonec se rozhodnu zavolat Šimonovi. Mobilem. Nechci budit jeho spolubydlící. Ale Šimon je po dvou nočních. Mobil vyzvání ostošest a nic. „Šimone,“ říkám do tmy, „kanec se mi dobývá do stanu. Ale možná už je pryč (přes vlastní hlas neslyším mlaskání) a vy mi to nebudete věřit a budete si myslet, že jsem se zbláznila!“ „My ti věříme,“ ujišťují mě dva hlasy. Tak Honza už je taky vzhůru. Plechový budíček musel vzbudit půl tábora. Leze statečně ven. Společně, za pomoci baterek, halasu a dupání, plašíme flegmatického kance. Vypadá to asi takhle: klidně si čuchá, ale když jinak nedáme, pohne se konečně přes fotbalové hřiště, lehkým poklusem, pryč. Uf! Díky, statečný zachránče! S Honzou odnášíme všechno jídlo do auta. Ještěže tu nežijí medvědi!

Asi za hodinu se mlaskání vrací, ale jídlo je v bezpečí, už nemá důvod dobývat se dovnitř. Chvíli ho plaším, ale pak, zmožena útrapami noci, za zvučného blízkého mlaskání, konečně usínám.
Ráno se budím brzy. Asi metr od stanu jsou jasně zřetelné pobytové stopy našeho divočáka. Obhlížím škody. V podlážce zeje trhlina zvící 30 centimetrů. K tomu potrhané švy… Brzy plním Headlines kempových novinek.
„To naši kamarádku před dvěma lety v kempu v Lokti kousla do nohy liška!“ trumfuje mě vodačka ze sousední party. „Musela chodit na injekce proti vzteklině.“ Tak to jsem ještě dopadla dobře!
Už víte, k čemu je stan na střeše? :-)

Jana alias Wild Cat, 26. května. 2018

0 komentářů

Co se chystá?

Žádné blížící se události

Uživatelské menu






Nevíte, jaké máte své heslo?

Kdo tu je?

Hosté: 1