Přihlásit Pátek 29.březen 2024

60. Stezka - Kyjov: 4. - 8. 5. 2018

Po šesti letech se Ema konečně vrátila zpátky. Mezi svoje, co chápou její šílenství, lásky a ustojí její zapálení. Těším se jako blázen. Mail od Šimona čtu asi třikrát, protože co jinýho mám, že? Pak přijde ten den, to odpoledne. Já a Mína lízonožka jedeme vlakem, brzo a oklikou, ale nedá se to vydržet, už musím být na cestě...

Na hlaváku potkám Malou Vzteknou, jde pro víno, já pro pivo. Míně se nádraží nelíbí a volí polohu šnečka v ulitě. Rozvine se až se společností, zkusmo všem ochutná nohy a vypadá spokojeně. Vítáme se. Líbačka a objímačka a jedem! Sedíme v openvagónu, lidi nás docela dávaj. My popíjíme, s Jeníkem hodnotíme slečny. Mína chrápe. Je to hodný pes. Pak sednu ke skupince Valda, Vojta, Alenka, na požádání hodnotím svůj dosavadní život, vyprávím o teorii vnitřních bičů a oťukávám si krásnou Alču. Valda říká, že zatímco tráva čas zpomaluje, alkohol zrychluje. Má pravdu, cesta uteče jako voda.

Ve Veselí spíme v Sokolovně, hodíme tam baťohy a jde se. Je tam stařičkej sokol, asi správce areálu, půvabnej pán. Mína mě opouští, zamilovala se do Valdy a bude teď prý s ním. Dobrá tedy, povzdychnu si, tumáš Valdo vodítko. Pizza a kavárna Eklhaft (ne, tak se fakt asi nejmenovala). Vůbec není eklhaft, je krásná, intimní a dřevěná, svíčky, piáno, krásný džbány vody s mátou zadarmo. Pak pivo, klobouk, co mi sluší. Šimon to rozbalí, baštim mu to i s obalem, zpívám a jsem velmi spokojená. Jdeme spát tak ve dvě.

Ráno je dobré, zbyla nám pizza. Pak se vrhnem na atrrrakce. Lanová pavučina a strom s hnízdy. Jako námořníci na korábu lezem po lanech, brázdíme písečný moře a vyhlížíme další vlnu. A kdopak to támhle přichází? Erika!!! A to já půjdu s ní, Eriku já miluju, nedá se nic dělat. Mínu cvaknu na vodítko, jinak by mi zase utekla za chlapama. Povídáme o životě, rodičích a dětech, narození, smrti a kouříme naše rituální cigaretky. Pak přichází rozhledna. Nahoře to fouká, voní a já bych chtěla křídla. Má tvar poháru, to nás inspiruje, takže netrvá dlouho a s Erikočkou se ztratíme. Je to pěkný, a nakonec se najdem v hospodě u Maňáků, kde sice mají vinnou nevinnou limču, ale jídlo žádný. Tak volím soft verzi, autobus-hospoda-výšlap. Ještěže mám ráda smažák. Jeník mi představuje fenomenální motorový kafe. Pro vás kdo to nezná, je to presso s mlíkem do velkýho hrnku, kam vrhnete ještě vaječňák a rum. Věřtě nevěřte, je to fakt moc dobrý.

A pak se jde a je to do kopce, fest. Taky je tam pěknej větrník, vlastně dva asi sto metrů od sebe, staré potkává nové. Abychom se nenudili, Valda zahodí frisbíčko. A tak chodíme loukou, Jeník nás poočku poťouchle pozoruje asi půl hodiny. Pak vstane, bere gentlemansky batoh někomu, kdo v kopci marně hledá a takto zatížen udělá pět kroků ...a má ho! Ajde se jde a jde, cesta je krásná, luční, teplá.

Navečer v hospodě potkáme Mazana, to je ale radosti!! Přesunem se do noclehu, kde nás zásobí, a poskytnou společenskou místnost. Zpíváme krásně, tančí se, padne moje Calvados. Jdu spát tak ve čtyři a proklínám se, že nejsem schopna opustit společnost dřív, budu hotová.

Ráno je horší, ale mají tzatziki a děti se mají krásně. To mě postaví na nohy. Dneska půjdu navážno, žádný autobusy! Zase jdeme s Erikou a cesta je tak nádherná, louky, slunce. My rozvíjíme teorii, jak přiznané stárnutí zpomaluje stárnutí. Skvěle nám to funguje!

Pak hotel na oběd, možná lepší než bychom si zasloužili, ale super nesmažený jídlo. Vykládám na záhrádce, že psi slyší na všechny slova, který mají stejný samohlásky, takže místo Míno můžeš volat mlíko, víno a ona přijde. „To není možný,“ kontruje Vojtíšek, „Píčo!!!!,“ řve poctivě, na celý kolo. S Mínuškou to ani nehne, svědomitě líže nohy a tváří se blaženě. Taky se konečně dostávám ke konverzaci se Šnečkama, Lenkou a Janou, který se pohybujou pirátsky napříč trasami a každej by je chtěl. Já to chápu, je to láska na první pohled. Jsou to křehký, jemný bytosti, mají rády bylinky, přírodu a mě, zdá se. Jana pak popadne svou malou kytaru, hraje a já čumím jak puk. To bych chtěla taky umět!

Jdeme dál, Šimon nás vytáhne po sjezdovce, nahoře za odměnu čertujem s nějakejma mlaďochama, co se přidali. Pak cesta vede do lesů, a já se rozplývám. Bukový lesy, co miluju, nad hlavou, kolem cesty obří nekonečný plantáže medvědího česneku a poměrně vysokých kytek s nafialovělýma květama. Vítr rozhání po lese jejich sladkou vůni, úplně se v tom ztrácím a jsem šťastná. Šnečky říkají, že je snad jmenuje Večernice, to by se mi líbilo. S Petrem Vzteklým kecáme o práci a pak už o ničem, protože cesta se zničehonic zvedne nahoru, div že nás nepraští do hlavy. A tak funíme a šlapem, šlapem a funíme a najednou jsme na Javoří! Nemám slov. Výhled na kilometry, fučí tu čarodějně a voní to tu mateřídouškou. Jeník podává své ovocíčko. Abych neuletěla, snažím se ho sprdnout, jak hroznej je to název, ale on se šklebí a začne kamarády ovocíčkem krmit. Ještě pár třešní a už tu to tělo vážně nechám...

Nakonec se zvednem. V Holubyho chatě mají zelňačku, kofolu a taky papoucha. Obří modrožlutej ara přešlapuje na bidýlku se svým chraplavým ahoooj. Trochu se bojím, ale nemůžu od něj odtrhnout oči. Pak se objeví pán, řekne: „Musíš na něj pomaleji,“ dá mi ptáka na paži a zmizí. Koukáme na sebe, pak ho začnu pomalu hladit ...a papouch se celej rozněžní, mazlí se se mnou jako štěně, zobanem se otírá o rameno, zvedá křídlo, že tam by chtěl taky podrbat, chytá mě důvěrně pařátem za ruku, no jsem z něj celá pryč.

Pak si vyšlápnem druhou sjezdovku a pak přijde Šimonova zkratka. „Normálně tudy lidi choděj, je to kratší, no ne?,“ usmívá se na nás Šimon okouzlujícím způsobem a tak jdem. Cesta však vede kolmo dolů, pro normální smrtelníky, kteří nemají za tátu Dlouhýho a za mámu Spidermana téměř nesestupná. V zoufalství šlapu po medvědím česneku, nehtama se zarývám do mladých boučků a proklínám Šimonovo charisma. Ten se o pár metrů níž svýma dlouhýma rukama nonšalantně přidržuje stromků a schází, jako by se nechumelilo. V závěrečných metrech kytarista Petr, kterej se chudák ještě pachtí s Tazovou kytarou, kytaru prostě pošle po stráni dolů. Je to otázka života a smrti. Ale protože vesmír je k
nám zrovna milostivej, ve chvíli rozhodujícího nárazu se pod kopcem objeví Taz a svou kytaru zachytí. Mám podezření, že se Šimon schoval někde za bukem a s širokým úsměvem nás pozoroval. No a pak ještě pět kilometrů do noclehu.

Už jsem unavená. Když tam dojdem vítá mě Valda, rozzářeně mi vypráví jak se soft skupinou hráli minigolf a hladili si zvířátka. Odbelhám se stařecky do psí boudy, kde s Mínou spíme a odpadnu snad na tři hodiny. Noc je ale krásná, přijel Šampík s Liduškou a to je zase radost, no tak kecáme zpíváme, popíjíme a zas jdu spát ve čtyři, jsem prostě nepoučitelná.

Další ráno mě to všechno doběhne, realita mýho fyzickýho těla mě porazí, než jí stihnu utlumit pivem. A tak jdu spát, dopoledne, musím. Půjdu dnes holt jen kousek, mrzím se. Ale je to taky krása, jedem autobusem, do Veselí, a pak se připojíme k pěší části ve vlaku. Mají tam pro nás moc pěkný ceduličky, stojí na nich “Zadán pro 21 osob”. Přelepujem si je z batohu na batoh do konce Stezky. Pak nás čeká hospoda se zeleným (májovým?) pivem. Mají velmi unavenou obsluhu z nájezdů stezkařů přes celý víkend. My jim ale nekonečnýma pochvalama zase vnutíme pozitivní náladu. Skoro je mi jich líto. Protivnost je lepší obrana, říkám si, zítra se vzbudí ještě o něco rozlámanější, zničenější a budou si říkat: “měli jsme jít radši spát..” Vidím v tom velkou souvislost se svým případem.

Pak jdeme zas dál, loukama, ostrým sluníčkem, pod nohama se nám zvedají obláčky prachu a svět se zdá být jako přes krasohled. Poslední 69 přespání. Bydlíme na obecním úřadě pod stolem. Před ním je kaplička, na ní velkej kříž a na kříži KOHOUT! Proč proboha kohout? Jeník, znalec křesťanský symboliky vysvětluje, že to je proto, aby lidi nezapomněli, že Jidáš zradil mistra než kohout třikrát zakokrhal... Taky může kecat, ale lepší vysvětlení mě nenapadá, jen kroutím hlavou nad tím, že důstojný odstup, který si křesťanská církev obvykle vizuálně zachovává se nebojí ohrozit drůbeží, kterou posadí na přední symbol celého svatostánku.

K večeři je guláš. Nebo prána. …to je těžká volba, zajdu ještě mrknout na kohouta, a pak si dám ten guláš. Po letech, fakt. Jako byl dobrej, ne že ne. A pak se zpívá a to velmi, bavím se Monikou z 20tky, která tančí s velkou vervou, protože prý dnes ušla jen čtrnáct kilometrů a je nevybitá. Zpíváme kdeco a pak se najede na muzikály, Hair dáme skoro celý, pak Jesuse… Mám málo květin ve vlasech křičí půvabná Adélka hrubě, herdek to je ženská, můžu na ní oči nechat. Monča najednou zkrotne, jako by jí kohout překlovl loutkový provázky. Jdu spát, oznámí nám. Já jdu ve čtyři, nemám k tomu co dodat. Mína na mně vyčítavě hledí, už dávno mohla odpočívat.

Ráno je těžký. O to těžší, že v hospodě mají jen klobásu k snídani a to fakt nedám. Ale pak přikluše Valda na bílém koni, přenechá mi svý vajíčka a ještě namasíruje ramena. Po černym čaji už je to lepší. Brzdím odchod (jistě ne první) a Šnečky mě za to chválí. Dnes nebudu pít, říkám si.

Sřih. Další obraz který by se potenciálnímu divákovi naskytl: Sedíme před modrobílym půvabným domečkem, ochutnávka vína! Ema má v ruce sklenku, jistě ne první, a usmívá se jako sluníčko na hnoji! Tam to bylo krásný, hráli jsme. Všem hrozně vysvětluju, jak jsou buky úchvatný, protože dívejte, předevčírem jsme šli lesama, vysokýma jako kráva a tady je plůtek z listoví, a zase je to krásný, není-liž pravda? Šnečka mi téměř omluvně řekne, že plůtek je z habru…Hmmmm, no dobře no, sociologicky viděno, je důležitý zůstat objektivní již při sběru dat, jinak pak hypotézy pravdivostně nevycházejí, doprdelepráce.

Pak jdem na zakončení a Mína mi zas zdrhne za lepší společností. Před Kyjovem ji doběhnu, ale ona spokojeně kluše mezi Erikou a Peťanem, tváří se vzorně a nechápe, co zas mám. Na zakončení přijdeme jako obvykle pozdě, ale naštěští nás zachránil předvoj. Povaluju se tam, jím Šampíkovy gumáky s eidamem a začínám si připouštět blížící se návrat do reality.

Zpáteční vlak. No já už nemůžu, kňourám Malý vzteklý v kupéčku.Lišácky se usměje, z batohu vytáhne medovinu. Dáš si? Pak mě kdosi inspiruje limoškou s rumem. Jdu na ní a totálně se zamiluju do Vítka ze Čtrnáctky, kterej hraje v občerstvovacím vagóně. Hraje skvěle, zpívá skvěle, charisma má, no prostě… Sesunu se na židli a pozoruju ho, je mi blaze, že takový lidi na světě jsou. To je má klasická radost. Fakt dobrej, pokyvujem na sebe se Šnečkou. Při návratu zpátky dojde ke srážce s Adélkou. A zase je to láska, jdeme jí oslavit panákem. Pak pomůžu Valdovi rozbít okno. A pak už mám srdce tak veliký, že ho neunesu, odplížím se do klidných kupé vzadu a odpadnu.

Vzbudím se před loučením. Nejdřív s Valdou, vystupuje jako první, pak se všemi ostatními. Stojíme, držíme se za ruce a zpíváme “Dnes musíme se rozloučit.” Mína uprostřed kruhu žere granule, co mě nechala přitáhnout zase zpátky do Prahy, byvše živa z potu nohou našich přátel. Se Šéfem z třiadvacítky máme deal, že mně, hodnej hodnej děkuju, hodí do Lán, cestou domů. Ani jsem nevěděla, že by mi stejně žádnej autobus nejel…. Naposledy proberem život a už mi skřípe pod nohama štěrk příjezdový cesty. “Jak ses měla?” ptá se mamka. “Krásně mami.” hlesnu a usnu jako dřevo.

Teď je o dvacet čtyři hodin víc, dcerušky ze mě už pomalu slezly na zem a já kompletuju svý paměti, dokud je mám v paměti, rudý pírko od Eriky stále vězí v nečesaných vlasech. Už ho nevyndám.
Děkuju vám za krásnej vandr. Už teď mi chybíte lidi. Miluju vás všechny. Howg.

Ema

2 komentářů

Následující komentáře jsou názorem jejich vkladatele.
správce webu neručí za to co je zde napsáno.
Publikováno: osi - Středa 16.květen 2018 60. Stezka - Kyjov: 4. - 8. 5. 2018
Jen dopřesnění - ten kohout nesymbolizuje Jidášovu zradu Mistra, ale Trojí zapření Petrovo.
Petr třikrát zapřel Mistra než kohout třikrát zakokrhal, přestože se den předtím dušoval, že se to nestane, když ho na to Mistr upozorňoval.

Byla to krásná Stezka, stále jsem se z ní ještě nevzpamatoval.

J. (Vaněk)
Publikováno: Anonymní host - Středa 16.květen 2018 60. Stezka - Kyjov: 4. - 8. 5. 2018
jj, třeba Matouš 25:69-75
Dá se vygúglit, že kohoutí kříže (Hohnakreiz) se k nám dostaly z Bavorska přes Šumavu, kde kohout symbolizuje jeden z nástrojů umučení Krista (též Arma Christi).

Co se chystá?

Žádné blížící se události

Fotky

Retrotábor 2012
Prohlédni si Album

Uživatelské menu






Nevíte, jaké máte své heslo?

Kdo tu je?

Hosté: 4