Přihlásit Pondělí 7.říjen 2024

57. Stezka - NEJASNÁ ZPRÁVA Z 57. STEZKY

Mazanovo odcházení"Dál, jenom dál,

abys u cesty zas stál

a hledal něco víc, co žene tě dál."

 

Mhouřil oči v ranním slunci, pil kafe z bandasky a snídal čerstvé loupáky. Na sobě fungl nové montérky. „Takhle se má jezdit do práce", pomyslel si a usmál se na drobnou, ale vyvinutou maminku, „asi ještě kojí". Plynař, v modrácích stihl ranní vlak a teď si pobrukoval v motoráku. Měl dobrou náladu a těšil se, co ho čeká, co si pro něj náhoda připravila...


Nebylo ale náhodou, že z pivovarské hospody vyšel nejistým krokem až když světla začalo ubývat. „Takhle utratit den"! Instalatér i s doprovodem odešel na jih už před mnoha hodinami, ale on tu zůstal s Jezinama. Teď už měl jen starost, aby je autobus odvezl včas. Dostat se do jejich spárů by zrovna teď nechtěl. Jindy snad. Ale těch tajemství bylo tolik, že sotva přešel za městem louku, někdo mu přehodil výhybku nebo se mu nechtělo do kopce a nohy ho odnesly do lesa. V hlavě i mimo ní už potemnělo. Neviděl na cestu, byla-li tam nějaká.

Zakopl o kořen a upadl, brašna ho vzala po hlavě a on se svezl do blátivé strže. Chtěl zaklít, ale na břicho mu šlápl slon. Cítil, jak se zabořil do měkké hlíny. Čekal ledaco, že zrovna sloni, to by si nepomyslel. Nechtělo se mu dál, nemohl vstát, místo sloní nohy ho tiskl starý pařez, pařez co ho srazil do prasečího kaliště. Ještě, že mám pracovní oděv, pomyslel si. Než mohl začít protestovat, ta jeho nesmlouvavá urputnost ho chytla za límec a postavila zpátky na všechny čtyři. Musí jít dál… jak tak lapal po dechu, říkal si, jestli už na takové fušky není starý. A to ještě netušil, že tenhle výlet bude přes okraj všech očekávání.

Studny vyschly, v tom oparu nad řekou jala ho ukrutánská žízeň. Jenže neví kudy kam, doprava nebo pěšinou doleva. Musel to být zvláštní pohled, Plynař, visící nad řekou, za brašnu, propleten s planou jabloní, pohnut z těch malých jablíček. Dlouho už si tolik na jabkách nepochutnal, i z řeky lemtal jako zlej černej pes. Z řeky z které pil před dvaceti lety. Do táhlého vytí neměl daleko, nohy už ho nechtěly nést, nejraději by odložil to hloupé osamělé putování až do rozbřesku, ale touha a hlavně ta žízeň ho odnášela dál.

Bylo před půlnocí, když šel kolem míst, kde při bouřkách tančí víly, po kolikáté přebrodil říčku už ani nevěděl. Ještě přes most a tam na něj čekali, v nejistotě, zda údržbář vůbec dorazí. Vypil, co mu přinesli, ale žízeň už neuhasil. Schoulený pod dětskou dekou, protože peřiny si rozebrali jiní, hrčela mu v hlavě stará promítačka, obrázek za obrázkem, dokud nedošel film.

Probudil se brzy, zimou. A žízní. Dnes se nenechá zaskočit žádným velkým přemýšlením a zbytečnými úvahami. Vezme to od rána za ten lepší konec. Proto si po horké lázni objednal velkopanskou snídani, mnoho motorových káv, v kterých pokračoval přes polední čas až do pozdního odpoledne, kdy došel rum. Bylo mu dobře, těsně před explozí, těsně před restartem disku. Vměstnal na něj všechno, kamarády, i blonďatou bikerku, čundráky ze Šumavy, staré lásky, barvy podzimu, na které hleděl prázdným půllitrem. A podzim nevěřícně koukal na něj. V hlavě měl očekávání jak před ohňostrojem. Už zase okolo tančily víly a za plotem zahlédl Jeziny. Ze snění ho ale vytrhla hostinská a odvezla pryč.

Pryč, ale ne dost daleko, aby zapomněl, o čem se mu zdálo.

Do hospody to bylo z náměstí jen pár kroků. Ohňostroj propásl, ta celodenní intenzívní snaha byla pryč. Než dorazili kamarádi, hlídku nad ním držel bělovousý moudrý muž. Teď už jen seděl nad pivem, kterému spadla pěna, a byl rád, že se udrží na židli. V hrnku mu pluly citronci. Jenom tři poslední citronci na hladině. Melodii neudržel, jak se rozmáchl, letěly na zem pelargónie. Nejen v hrobě - uleví se ti, poradil mu štamgast, když se snažil trefit do mušle. Nakonec se ho ujali dobří lidé, kteří ho uložili a výjimečně i přikryli. Šel spát, sám a rozmrzele.

Ráno měl hlad, aby ne, když na jídlo nebyl už pár dní čas. Dal si k snídani svíčkovou se šesti a pivo, hodně piv. Snažil se jít krajem se skupinou, ale náhoda se rozhodla seznámit ho u říčky se správcem zotavovny. Příhodné místo, pomyslel si. Zotavit se! „Kafe by nebylo“? Bylo mu tam příjemně, se starým pánem, pod břízkami, na slunku. A že nepili jen kávu, došel v dobrém rozmaru, s předtuchou na konec louky, kde spal Instalater.

Naposled se viděli před dvěma dny, kdy Instalater odešel na jih. Možná ho viděl i potom, ale vymazal to. Instalaterowo probuzení a znovu se uvedení do mdloby mělo jen krátkého trvání. Přesto, kdyby Instalaterowi došla slova o něco dřív, než se poroučel k zemi, nemusel by se celé odpoledne zabývat v hlavě představou o tom, jak v ráně pálí sůl. Hladil instalaterowic fenu, a čekal. Zatímco Instalater oddychoval v křoví, upíjel rum, rozmlouval s fenou a hleděl do slunce západu. Nebylo snadné mu tam seděti, ale montérky už natáhly rosu a ztěžkly, stejně, o co byla lehčí láhev, kterou ke rtům zdvíhal.

A když se na louce objevily první víly, byl čas vzbudit Instalatera a vydat se za vodu hledat trochu lidského tepla.

V dálce světla zaplály, před sebou měli poslední brod, a přestože vody byla sotva po kotníky, zdálo se, že ani jednomu se na druhou stranu nechce. A tak tam seděli, potmě, nohy v řece, hvězdy nad hlavou. Mít s sebou spacák, byl by ustlal tam, „sakra“, mít tak ještě rum, byl by se opil. Když proud odnesl poslední větu, vstali.

Když došli, byla zábava v nejlepším. Nejlépe udělají, když budou sedět v rohu jako tiší údržbáři. Po tom všem. Těžko mu seděti v koutě takovou poslední noc, ale protože toho chtěl snad až moc najednou na jednoho Plynaře, zůstal sedět, žmoulaje teplého lahváče. Každý potřebuje údržbáře, čas od času. Přestože už bylo vše vyřčeno, Instalatér chtěl mlátit prázdnou slámu a na to byl už příliš unavený. Dopil lahváče, vzal zablešený spacák a našel si svůj koutek. Přestože hrála hudba, tančilo se, v chatkách kníkala dychtivá štěňátka a za běžných okolností by s nimi hrál první ligu. Než se mu nad ránem zavřela víka, přemýšlel, k čemu všemu už byla ta kancelářská pohovka použita. „Spi už“, řekl gauč.

Ranní podzimní slunce ho vytáhlo k říčce. Koupel byla vlahá, i když jeho teploměr říkal něco jiného. Po hladině plula žlutá flotila a polovina z nich troskotala mezi peřejemi. Ke dnu šel každý druhý list. A takhle dopadneme všichni, pomyslel si a dostal chuť na okurky.

Už s usárnou rád chodil po kolejích, a měl rád když léto vonělo karbolem, stejně jako teď, když se plahočil po náspu hledajíc nejkratší cestu k zakončení toho podivného putování. Za mostkem se objevil tunel, tunel jménem čas, hned ho napadlo. Nenapadlo ho, když se tiskl ke kamennému obložení, že by ho takhle, o státním svátku na ztracené trati mohl v černé díře zaskočit vlak. „Tady, mohlo to putování taky skončit,“ říkal si,  když se venku dával dohromady a ruce se mu třásly.

Nebyla to náhoda, když v pivovaru potkal blonďatou bikerku s kamarádkou. 

A tím to vlastně končí, zelenou ve zpátečním motoráku pil jen proto, aby měl, až se vrátí domu svěží dech. Alespoň dech.

 

Zápisky byly vybrány z deníku údržbáře Mazanova Plynárenská spol.

0 komentářů

Co se chystá?

Žádné blížící se události

Fotky

Uživatelské menu






Nevíte, jaké máte své heslo?

Kdo tu je?

Hosté: 1